Známe je již několik desetiletí. Představovaly v našich podmínkách dotek luxusu, pozdrav z velkého světa, cosi neobyčejného. Byly to solidní rodinné vozy, takové, kterým se dařilo postavit mnoho zemí na kola. Jezdí dodnes, některé denně. Ve znaku mají vlaštovku. Neodlétají do teplých krajin, vlastně ani teplo nepotřebují. Slouží i v zimě. Jsou to Simca Aronde.
Poválečná léta znamenala strádání a odříkání nejen v lidském životě. Nebylo prakticky odvětví, které by z válečné vřavy vyvázlo bez následků. Automobilová výroba musela začínat prakticky od nuly. Tak tomu bylo i ve Francii. Segment malolitrážních automobilů byl zachraňován známou „kachnou“ 2CV či Renaultem 4CV. Vozy nižší střední třídy bazírovaly na předválečné produkci, přejaté beze změn, či jen minimálně upravované. Továrny neměly potřebu chrlit nové modely a konstrukce, protože silnější a dražší vozy byly zcela nesmyslně podrobovány drastickým daním a na novou, pokrokovou konstrukci se čekalo.
Až přišel začátek roku 1951. Situace i v automobilovém průmyslu se pozvolna normalizovala a v odborných kruzích se začalo proslýchat o zcela nové Simce s revoluční a nadčasovou karoserií v pontonové formě. Již v březnu pronikly mezi veřejnost první fotografie. 31. 5. 1951 byla slavnostní premiéra. Nováček se jmenoval ještě Simca 9 Aronde. Není ostatně divu. Přímý konkurent této Simky, Peugeot 203, proslul sice nenáročností a solidností, stále se však karosářsky ohlížel do předválečných dob a komfortem nenabízel o mnoho více. Aronde však ztělesňovala supermoderní koncepci, zcela nové linie vedení karoserie a přední částí působila až americky – takový byl tehdy diktát Paní Módy. Číslo 9 v původním označení bylo přiřazeno, aby kupující jasně viděl, že se jedná o zcela nový model, tady nástupce populární 8. Rozběhla se výroba.
Všechny novinky světa je samozřejmě třeba zaplatit. I když pořizovací cena nebyla nízká, podařilo se do konce roku dodat 22.000 vozidel. To ve válkou zchudlé Francii rozhodně stálo za povšimnutí. Simca překonala některé své počáteční nemoci (náchylnost prvních sérií ke korozi, nekvalitní chrom a tlumiče s prapodivnými vlastnostmi) a po celé Francii začala získávat dobré jméno. Rozšíření výrobního programu příšlo koncem roku 1951. Zatímco se dosud vyráběly jen cestovní Aronde a 9 Sport, nyní se v autosalonech objevilo praktické kombi s názvem Chateleine a stejný základ posloužil ke konstrukci jedné poloprosklené (Comerciale) a jedné panelové dodávky (Messagére). Dvoudveřový hardtop bez středních sloupků karoserie byl tehdy zcela běžným jevem v USA, v Evropě jej však bylo v domácí produkci možno spatřit jen zcela vyjímečně. Simca se vydala na průzkum trhu a již na podzim 1952 sjely z pásů první prototypy. Mezitím se dále rozšiřoval výrobní program základní modelové řady Aronde. Světlo světa spatřilo lidová a úsporná verze zvaná Quitidienne, rozpoznatelná absencí chromu – díly byly lakovány. Tato Simca neměla ve výbavě topení (patrně největší obliby dosáhla u obyvatel francouzských Alp v zimních měsících). Oproti předpokladu se však nestala hitem trhu. Tím byla Aronde de Luxe, kterých se dokonce roku 1953 prodalo již sto tisíc!
Čas však pokročil a i když se vůz stále dobře prodával bylo třeba myslet na věci příští. Tak v roce 1953 debutovala inovovaná verze Aronde, která okamžitě upoutala novu chladičovou maskou. Lákadlem pro movitější kupce byl dvoudveřový hardtop Grand Large. Novinkou byl pickup, dodnes jezdící na francouzském venkově, dodávaný s továrním názvem Camionette (později Intendante). Modelový rok 1955 nepřinesl velké změny, za zmínku stojí snad jen použití kol 14", namísto původních 15". V tovární politice však došlo k podstatným změnám, protože se firma prodejním úspěchem sportovních modelů a zahájením výroby špičkové Vedette rázem dostala na druhé místo v celém francouzském autoprůmyslu. Podíl Simky na trhu rychle vzrůstal.
Ale zpět k Aronde. V říjnu 1955 spatřili návštěvníci pařížského autosalonu výsledek třetí modernizace populárního vozu (ten již známe i z našich silnic). Model byl továrně označen kódem 90A a všeobecně nazýván Aronde 1300. Nejpodstatnějších změn doznala chladičová maska a zadní blatníky, které byly protaženy vzad – karoserie tak dostala optické prodloužení a zdání štíhlosti. K novému vše nové! To znamená i inovované prodejní názvosloví! Základní sedan se nyní nazýval Elysée, úsporná verze se kupodivu jmenovala de Luxe. Vozy kombi a sportovní modely si ponechaly původní jména, v programu zůstával i hardtop Grand Large.
Novinkou byla až marnotratně vybavená luxusní dvoudveřová modifikace Grand Large zvaná Rue de la Paix, vyráběná jen v zanedbatelných počtech, opatřená exklusivními barevnými kombinacemi a hodinami ve středu volantu. Dnes je tento model jednou z největších rarit Simca.
Továrna zároveň zavedla i objednávky příplatkové výbavy, která čítala mnoho položek, m. j. speciální chladičovou masku, mlhové světlomety v předním nárazníku, chladičový emblém vlaštovky, okrasné lišty, dvouhrdlový karburátor, výfuk Abarth apod.
Další inovace přišla s modelovým rokem 1957. Úsporná verse de Luxe dostala lůžkovou úpravu předních sedadel. Modelová paleta doznala také několika změn. Objevily se nové sportovní typy (věnujeme se jim ve zvláštním článku) a cestovní sedan Elysée, vybaven vším dostupným luxusem. Tento vrchol třídy dostal název Matignon. Novinkou byl i vylepšený Motor Flash Spécial o výkonu 57HP, se kterým Simca dosahovala rychlosti 137 kmh-1.
V této době však již běžely práce na vývoji a představení nástupce. Ne snad, že by Aronde morálně nebo technicky zastarala, ale hlavní rival Peugeot přispěchal s modelem 404, karosovaným Pininfarinou a Renault začal působit potíže svým typem Dauphine. Oba konkurenti se dočkali odpovědi na pařížském autosalonu na podzim 1958. Na stánku Simca se pyšnila zcela nová, od základu přepracovaná modelová řada, vyznačující se uhlazenými, zcela soudobými až nadčasovými liniemi, velkou zasklenou plochou, zcela novým pojetím interiéru a velkým množstvím chromu. Karoserií tato Simca tvořila vrchol své třídy a v mnohém jej dokonce překročila. Motor naopak zůstal bez velkých změn, dodával se ve třech výkonových stupních.
Pod kódovým označením P60 se skrývalo celých 12 variant vozů. Navíc bylo možno kombinovat různé druhy motorů, stupně výbavy a barevné odstíny, takže zákazník mohl dostat vozidlo, vyrobené doslova na míru. Ve výčtu modelů najdeme čtyři sedany, dva hardtopy, coupe, cabriolet, dva STW, dodávku a pickup. Zcela ojedinělým byl model, továrně zvaný „Pigozzi 60“, kterým se k šedesátinám obdaroval šéf firmy.
Ve vyjmenované modelové paletě však nebyly všechny typy zastoupeny novou řadou. Zatímco sportovní a cestovní provedení měla nový kabát (včetně nástupce modelu Grand Large, modelu Monaco ), zůstaly kombi, dodávky a pickup ve starém hávu. Někdy se v pojmenování projevil nedostatek logiky, kupř. základní úsporná verze se přejmenovala z de Luxe na Super de Luxe, přičemž objem motoru klesl na 1100 ccm. Tímto vozem chtěla Simca dobýt ztracené pozice, které ji odebral Renault Dauphine.
Rok 1959 byl nejúspěšnějším rokem řady Aronde. Zákazníci převzali celkem 194.553 vozů.
O rok později nalézáme další inovace. Nový plechový šat dostaly konečně i užitkové modely – kombi Chatelaine bylo přejmenováno na Ranch (pro západní Evropu a zámoří s názvem Castel), jeho pracovní kolegové zůstali v prodeji jako Comerciale a dodávka Messagere. Pickup se přejmenoval na Intendante. Další novinkou tohoto roku je čtyřdveřová Etoile, vybavena pouze tím nejnutnějším a minimem ozdob, dále střední výbava Elysée (do ČSSR vozil Tuzex pouze tyto vozy, proto tu modelu P60 neřekne nikdo jinak, než Elysée) a nejvyšší výbava s motorem o 60ps, Monthlery , Model Etiole byl následně k mání se dvěma druhy motoru – s běžnou třináctistovkou a dále s označením Etoile 6 smotorem 1100 ccm. Zde došla původní idea konečně naplnění a zmíněný model se stal doslova trhákem podniku a oporou celé nabídkové palety. Tento typ byl dodáván především pro domácí a koloniální trh, mimo Francii se objevil jen výjimečně.
Modelová řada 1960 byla ve znamení vylepšené motorizace. Pod kapotou našel místo motoru Rush s pětkrát uloženou klikovou hřídelí. Tento agregát se na dlouhou dobu stal těžištěm výbavy vozů Simca, našel své místo i ve velkých modelech Ariane, ale i v pozdějších 1300.
V té době již však tato typová řada dosáhla svého vrcholu. Protože Simca stále vycházela z původního modelu přelomu 40. a 50. let, nestačila rychle přibývající konkurenci, která posílala do světa desítky nových modelů ročně, navíc většinu v té nejexponovanější nižší střední třídě.
Ale přesto ještě na podzim 1961 přichází Simca s lákadlem: pod kapotou Montlhéry Spéciale a Monaco Spéciale se objevil Rush Super M o výkonu 70 HP, s jehož pomocí vůz hladce překonal rychlost 140 kmh-1 – rychlost nesrovnatelně dražšího Mercedesu 190. Celkový dojem luxusní Simky byl navíc umocněn použitím šedostříbrné metalízy a bílého kořeného čalounění sedadel.
To však již byla jen labutí píseň této modelové řady. Prodejní statistiky klesaly a k prvnímu prudšímu poklesu došlo po uvedení modelu 1000. V roce 1962 odstoupily obě sportovní varianty a nabídka se zužovala. Na podzim 1963 Simca z původního programu nabízela již jen úsporné modely Etoile 6 a Etoile Super 6. Labutí písní byla verze Bacalan, lišící se předními blatníky, ale tento model se neuchytil a prakticky celá tísickusová série byla vyvezena do zemí východního bloku, hlavně do Maďarska. Etoile byly dodávány až do jara 1964 a nedlouho na to opustila továrnu poslední krásná vlaštovka.
Napsal: Pavel Kopáček
Upravil: Jan Voříšek