Všechno začalo, když se John Marston, lakýrník v kovodělné továrně ve Wolverhamptonu, na předměstí Birminghamu v Anglii, vyučil řemeslu a ve svých 23 letech, v roce 1859 zakoupil 2 malé krachující manufaktury. Dílně se vedlo dobře a Marston, jako vášnivý cyklista postavil v roce 1887 svůj první bicykl. Legenda praví, že když lesklé černé kolo spatřila jeho manželka Ellen v záři vycházejícího slunce, nazvala ho Sunbeam - tedy sluneční paprsek. Ovšem je to jen pověst.
Od velocipedu nebylo daleko motorovým dopravním prostředkům. Velkou zásluhu na tom má Marstonův tajemník Thomas Cureton. Ten šéfa přesvědčil, že budoucnost je v motorových vozidlech. Nejdřív přišly na řadu tzv. „Cyclecars“, motorové tříkolky, nebo čtyřkolky. V roce 1903 již továrna vyráběla plnohodnotný automobil s označením Sunbeam 12/16.
Netrvalo dlouho a v roce 1909 začal s továrnou spolupracovat konstruktér a vášnivý závodník Louis Coatalen, který měl již v té době dost zkušeností od firem Panhard, nebo DeDijon Boutton. Pod jeho taktovkou dosáhla závodní divize firmy řady úspěchů. Prvním slavným úspěchem bylo vítěztví ve francouzské Grand Prix, kdy vozy Sunbeam obsadily 1, 2 a 4 místo. V roce 1913 se Sunbeam umístil na 4 místě v Indianopolis. Cotalen jako první osadil motor zubovým olejovým čerpadlem se sacím košem. Také byl jeden z prvních propagátorů teleskopických tlumičů
V první světové válce hrály významnou roli sanitní vozy 12/16 a 16/20 dodávané britské a australské armádě.
Jedním z nejvýznamějších úspěchů firmy bylo v roce 1928 osazení Zeppelinovy vzducholodě R34 pěti motory Sunbeam Maori IV V12 DOHC o výkonu 186kW. Tato vzducholoď jako první překonala Atlantik mezi Evropou a USA.
V roce 1926 se kvůli finančním problémům stala součástí firmy Talbot Daracq Francie. V roce 1934 byla firma Talbot prodána koncernu Roots, do kterého patřily i další významné automobilky jako například Hillman, nebo Singer. To ovšem neznamená, že by továrna utlumila výrobu. Naopak, nadále pokračovala v produkci osobních i závodních aut.
Za druhé světové války se firma podílela, jako součást koncernu Roots, na výrobě sanitních, průzkumných a obrněných vozidel. Také vyráběla části leteckých motorů a bomb.
Po válce obnovila rychle výrobu, vyráběla ovšem již jen menší, rodinná auta s menšími motory. Předválečné motory o objemech 3 a 4l nebyly, ve válkou zdecimované Evropě, žádány. V roce 1946 se továrna přestěhovala ze stávajících prostor do nového objektu, v nedalekém Rytonu. V roce 1948 představila nový model Sunbeam type 80 s motorem objemu 1,2l a rozvodem OHV předválečné konstrukce a posléze model type 90 poháněný motorem o objemu 2l. Tato auta již byla konstruována s využitím koncernových dílů. V této době již firma neměla takové ambice v okruhovém sportu a začala spíše účinkovat v automobilových soutěžích, tedy prvních rally.
V roce 1955 zaměstnává firma závodníky takových jmen, jako například Stirling Moos, který při testování s vozem, Alpine dosáhl rychlosti 120mph (193 km/h). V tomto roce se také začíná vyrábět malý, ale úspěšný Rapier., souputník u nás známého Hilmannu Minx a Singeru Gazelle, s nimiž sdílel většinu součástek.
V roce 1964 spolupracovník Caroll Shelby osazuje model Alpine MKV motorem Ford V8 4,2l ze svého AC Cobra a toto auto s názvem Tiger se stává prodejním trhákem, mimo jiné, také díky účinkování ve filmu James Bond - Dr.No
V roce 1967 získal kontrolu nad koncernem Roots americký gigant Chrysler.
Tímto krokem se dostáváme do doby, která nás zajímá.
V roce 1967 byl představen velice moderně vypadající model Rapier fastback (splývavá záď) s modernizovaným motorem 1725ccm z Hilmannu Hunter, osazeným horizontálním karburátorem Stromberg 150CD. Model byl nabízen jak s manuální, tak i automatickou převodovkou Borg - Warner.
V roce 1968 byla představena sportovní verze H120, která byla osazena 2 karburátory Weber 40 DCOE. Zvenčí se lišila malým spoilerem, magnesiovými koly a „go-faster stripes“ (rychlými pruhy).
V roce 1969 přichází třetí verze Rapieru fastback, model Alpine, což byla značně ochuzená verze, která byla exportována hlavně do USA. Výroba Alpine byla ukončena v roce 1975, poslední Rapier vyjel v roce 76. Celkem bylo vyrobeno 46 204 fastback Sunbeamů.
V roce 1970 se začal v katalogu Chrysler-Roots prodávat pod názvem Sunbeam Vogue (1966-1970) model Singer Vogue. Tento typ ovšem nebyl moc úspěšný a zanedlouho byla jeho výroba ukončena.
Od roku 1966 - 1976 byla vyráběna s logem Sunbeam mutace malého Hillmanu Imp. Tento vůz neměl s modely
Chrysler, Sunbeam a Talbot prakticky nic společného.
Rok 1970 byl ve znamení poptávky po moderních čtyřdvéřových vozech. Vznikl proto model Avenger.
Přední část vycházela z Rapieru a liniemi s mírně šikmou zadní kapotou se podobal několika svým vrstevníkům Opelu Kadett, nebo Fordu Escort. Nejvýraznějším znakem byla zadní světla, tzv. „hokejky“.
Přestože jeho linie byly velmi moderní, mechanicky byl spíš průměrný a vycházel ze zastaralé koncepce - pohonu zadních kol kardanovou hřídelí. Konvenční byly také litinové pohonné jednotky s rozvodem OHV o objemu 1250, nebo 1500ccm. Nad některými konstrukčními řešeními Avengeru ovšem zůstává dodnes rozum stát. Vůz byl vybaven francouzskou elektroinstalací Marchal, u které byly použity standardní metrické šrouby. Ovšem zbytek vozu je osazen anglickými Whitworthy, což neuvěřitelně komplikuje servis tohoto vozu. Vyráběn byl ve třech výbavách: DL, Super a GL.
.jpg)
DL byla skutečně spartánská verze s motorem 1250ccm, gumovými koberečky a páskovým tachometrem (Podobně jako Simca Aronde P60 1960, nebo první Fiaty 125p). Model Super na tom byl již o něco lépe. Měl koberce, loketní opěrky a i když palubní deska byla převzata z modelu DL, byl mnohem luxusnější. U tohoto modelu bylo také možno vybrat z obou agregátů.
GL měj již nylonové povlaky sedadel, (poprvé použity v anglickém voze), a také například cyklovač stěračů. Poháněn byl patnáctistovkou a na rozdíl od nižších verzí, měl čtyři kulaté reflektory, které mu dodávaly trochu vzezření malého anglického brášky, muscle caru Dodge Challenger. Mohl být také na přání vybaven třístupňovou automatickou převodovkou Borg-Warner. V dalších letech také přibyla verze GT s dvěmi karburátory a rychlými pruhy na bocích. V roce 1972 byly do prodeje uvedeny též vozy kombi, které se shodovaly ve výbavě se sedany. V roce 73 spatřila světlo světa také dvoudveřová verze.
Prodejní úspěch malého sedanu podnítil Chrysler ke kontroverznímu kroku - začít prodávat Avengera v USA. Nikoli ale pod názvem Sunbeam, nýbrž jako Plymouth Crickett. Tento vůz bohužel zcela propadl, protože emisní normy v USA obraly motor asi o 20 koní a auto se téměř nebylo schopno samo rozjet. V Kanadě byla tato verze prodávána jako Mitsubishi Colt.
V roce 73 byly zvětšeny obsahy motorů z 1250 na 1300ccm a z 1500 na 1600, přičemž patnáctistovka ve výrobním programu přetrvala. Novou šestnáctistovku, osazenou dvěma horizontálními karburátory Stromberg 150CD s výkonem 82 ps (87mm x 66mm) dostala exportní verze GLS. Tato varianta byla, co se týká výbavy poměrně slušná. Model GLS se dodával výhradně s, v té době moderní, vinylovou střechou. Vůz na obrázku je jako jeden z mála dochovaných v Evropě s levostranným řízením.
Od roku 1972 se i verze GT změnila. Chrysler oprášil jméno úspěšného modelu Tiger a vznikl Sunbeam Avenger Tiger. Ten se zvenčí lišil děleným předním nárazníkem, sportovními zrcátky, a spoilerem na zadní kapotě. Prodával se převážně ve žluté, nebo oranžové barvě doplněné širokými „rychlými pruhy“ na bocích, s nápisy Tiger. Pod jeho kapotou pracoval motor o objemu 1498ccm, vyladěný na 93ps, s kompresním poměrem 9,4:1. Oplýval zrychlením z 0-100km/h za 8,9s a dosahoval nejvyšší rychlosti 108Mph, což je asi 174 km/h. Těmito výkony značně konkuroval ostatním vozidlům ve své třídě.
V roce 77 doznaly všechny modely značného faceliftu. Přední reflektory byly nyní velké a hranaté a předek se podobal Simce 1307/8. Zezadu zmizely „hokejky“ a nahradily je podélné světlomety. Taktéž se změnilo značení výbav na LS, GL a GLS. Tyto vozy se už ale nijak extra neprodávaly.
V Argentině se vůz jmenoval Dodge 1500 a byl do něj montován motor 1800ccm z Volkswagenu. Ve výrobním programu byla též varianta pick-up. Nakonec byla celá výrobní linka prodána koncernu VW, který pokračoval ve výrobě faceliftu do konce 80 let.
V Brazílii se vyráběl Dodge 1800 v letech 1973-81 od roku 77 jako Dodge Polara.
Další z trhů byl Nový Zeland. Zde se auto vyrábělo mezi lety 1970-1980. Zajímavostí je, že byl vyráběn na stejné lince s vozy Mitsubishi a Datsun (Nissan) a dokonce byl zde prodáván jako Mitsubishi Colt.
V Jihoafrické republice se vůz vyráběl jako Sunbeam Avenger a pod kapotou měl agregát Peugeot 1,6l
S vozem Avenger je možné jet na značkový sraz prakticky čehokoli, protože toto auto je příbuzné s minimálně polovinou vozů, které byly v té době ve světě vyráběny. Za svou éru se vyráběl pod názvy. Hillman Avenger (UK), Sunbeam Avenger (UK,JAR, FR, DK), Chrysler Sunbeam (D,A,NL,I,E, ), Plymouth Crickett (USA) Dodge Colt (USA) Mitsubishi Colt (NZ, CAN), Dodge 1500 (RA) Dodge 1800 (BRA) Dodge Polara (BRA), VW 1800 (RA). Přitom nikdy nedosáhl nějaké masovosti a kultu, jako třeba VW Brouk. Z tohoto důvodu je také obtížné, spíš téměř nemožné určit počet vyrobených kusů.
V roce 76 se začala situace v automobilovém průmyslu pro Chrysler Europe zhoršovat a v roce 1978 byl nucen všechny své evropské provozy, které defacto zruinoval, prodat koncernu PSA. Ten se pokusil o záchranu a „prohrabal skříně“ a oprášil značku Talbot, známou ještě v padesátých letech výrobou veleúspěšných sportovních automobilů. Ve Francii tak vznikl Peugeot-Citroen-Talbot, v Anglii Sunbeam-Talbot.
Továrna se pokusila vyrobit model Talbot-Sunbeam, vůz podobný francouzkému Talbotu Horizon, ovšem s použitím podvozku Avengera, to znamená s pohonem zadních kol. Osazovány byly motory obsahů 930 z Hilmannu Imp a 1300 a 1600 z Avengera. Model nebyl zprvu nijak úspěšný do té doby, co do výroby přibyl model 1600TI (obdoba Tigeru) a ostrá verze se šestnáctiventilovým, kapalinou chlazeným řadovým čtyřválcem Lotus se dvěma dvojitými karburátory Dell'Orto. Motor, uložený vpředu má objem 2147 cm3 (95,3 x 76,2 mm) a v civilní verzi byl vyladěn na „pouhých“ 150koní. Zrychlení z 0-100 zvládala tato krabička za neuvěřitelných 6,6s. Toto auto bylo vskutku vlk v beránčím rouše. Dodával se převážně v černé barvě, se stříbrným pruhem na boku. Některé vozy byly v bledě modré se stříbrným pruhem (na obr.) Celkově bylo vyrobeno 10 113 modelu TI a 2 308 verze Lotus
V Coventry, byl vůz přestavěn na závodní speciál, poháněný standardním, motorem, který byl ale naladěn na výkon 166 kW (7250 ot/min). Tento automobil se zúčastnil v roce 1981 mistrovství světa v rally, a posádce Fréqelin/Todt se povedlo vyhrát mistrovský titul. Přerušil tak několikaletou éru vlády Fordu Escort, kde za volantem jednoho z nich usedal Ari Vatanen, pozdější veleúspěšný jezdec stáje Peugeot-Talbot. Direktivním příkazem PSA byl ovšem vývoj zastaven a továrna v roce 83 nasadila zbrusu nové vozy Peugeot 205. Jméno týmu Peugeot - Talbot ale ještě mnoho let zdobilo uspéšné soutěžní Peugeoty. Za volantem Lotus Sunbeamu (později Lotus Talbotu) usedala taková esa, jako Henri Toivonen se spolujezdcem Fredem Galagherem (pozdějším spolujezdcem Juhi Kankunena), Stig Blomquist, Colin McRae nebo Francouz Guy Fréquelin.
Tím končí historie několika anglických automobilek. Bohužel, na vině byl, stejně jako v kontinentální Evropě, koncern Chrysler. Další devastace evropských výrobců americkými koncerny nastala v době nedávno minulé. Během hospodářské krize v letech 2008-2010 se ovšem karta obrátila a Chrysler byl pohlcen Fiatem. Normální verze Sunbeamu dnes nepřevyšují ceny jim podobných vozů, ovšem cena sportovních verzí je vysoká. Cena modrostříbrného vozu výše, který je na prodej, je momentálně 10 000Ł. Ceny soutěžních vozidel jsou astronomické a pohybují se v řádech okolo 25 000 Ł
Napsal: Jan Voříšek